Do Cairnsu jsem dorazil v pátek ráno (místní ráno). Ještě před odletem jsem řešil, jestli si vzít na cestou dlouhé kalhoty nebo kraťasy, abych se nemusel převlékat ihned po příletu na letištních záchodech. 
Jaké bylo mé překvapení, když dlouhé kalhoty a mikina byly akorát. K tomu ještě každou chvíli pršelo.
Na letišti mě vyzvedla Pavlína, majitelka agentury, která můj pobyt zprostředkovala. Ještě než jsem se dozvěděl, kde budu bydlet, jeli jsem do banky zařídit účet a potom nakoupit základní potraviny. A hlavně ten nákup byl pro mě zážitek. Doma v Čechách jsem schopen vyřídit rodinný nákup celkem bez problému (když je dostatečně podrobně napsaný seznam i s čísly uliček 🙂 ), ale tady bych si asi nedokázal koupit nic. Ještě že jsem měl s sebou pomoc.
Poté už jsme jeli do mého nového bydliště. Jak jsem zjistil později, z nákupního centra to bylo v podstatě přes ulici. Na závěr jsem dostal ještě pár rad – chleba pouze v mrazáku, aby nezplesnivěl …. “Doma” jsem se seznámil se spolubydlící z Německa, další obyvatelé tu nebyli, vybalil jsem si – tašku s jídlem. Byl jsem důrazně varován, prý jako všichni, abych hlavně nechodil spát, jinak se nesrovnám s časovým posunem. A k večeru mě měla Pavlína vyzvednout a mělo se jet na bramborákovou party.
Samozřejmě jsem doma usnul a probudil jsem se až těsně před odjezdem na party. Rychle jsem zaběhl do nákupního centra pro něco k pití a už se jelo.
Bohužel po dvou neprospaných nocích jsem neměl moc sil, abych si akci užil. Ale bramboráky byly super. Kdo by to čekal, že to bude mé první jídlo v Austrálii. Během party mi také dorazil kufr z letiště. Ještě že existují esemesky, protože australské angličtině po telefonu ještě stále moc nerozumím.
Další den ráno jsem vstal celkem brzy, protože na dvou madracích na sobě se moc spát nedalo. Dopoledne jsem si vybalil, zašel jsem znovu do obchoďáku atd. Odpoledne jsem se vydal na průzkum terénu. S navigací v telefonu jsem šel objevil koupaliště (Lagoon) a kurty na beachvolejbal. Nakonec z toho byl celkem slušný výlet a vrátil jsem se až k večeru.
V neděli odpoledne jsem vyrazil zase na druhou stranu města, kde měly být kryté kurty. A opravdu tam v takové tovární hale byly. Kryté ale zde znamená, že to má střechu, zdi už ne. Ovšem zde asi mráz nehrozí. Zpět jsem chtěl jet autobusem, abych vyzkoušel místní MHD. S předpokladem, že jde o bývalou britskou kolonii, jsem dorazil na zastávku s dvacetiminutových předstihem. Když ale autobus nejel ani dvacet minut po svém pravidelném odjezdu, vzdal jsem to a vyrazil i zpět pěšky. Bus jsem nakonec po cestě potkal, ale bhužel zrovna mezi zastávkami.
V pondělí a v úterý jsem dopoledne zařizoval věci jako nefungující internetové bankovnictví atd. Odpoledne jsem chodil hrát volejbal.
Ve středu přišel den D a dopoledne jsem měl úvodní hodinu ve škole. Tam jsem vyplnil všechny možné i nemožné formuláře a dozvěděl se rozvrh – jedenkrát za 14 dní ve středu odpoledne. Po seznámení se školou jsem si skočil domů na oběd a hned mazal zpátky na první hodinu. Byla o marketingové prezentaci. Na večer jsem mě domluvený beachvolejbalový trénink s místním trenérem, ale škola se protáhla a ještě jsem neměl kolo, tak jsem to nestíhal. Snad příští týden.
Ve čtvrtek jsem vyrazil pro kolo do sportu na okraji města. Bohužel, tam zrovna kola neměli. Na radu kamarádky jsem šel tedy shánět kolo do nákupního centra. Za 100 dolarů plus sestavení plus helma (ta je tady povinná pro všechny) jsem si tam nějaké vybral. Šel jsem za prodavačem, co chci, ale ten zakroutil hlavou, že to nejde. Kola se v tomto obchodě sestavují pouze ve středu. Takže mám přijít příští týden. Co se dalo dělat, kolo v krabici by bylo k ničemu.
V pátek jsem byl ve škole dělat úkol. Dozvěděl jsem se, že jsem první student, který nebude úkoly odevzdávat tištěné, ale bude je posílat online přes formuláře. Jsem na to fakt zvědav, protože ani sami ve škole ještě moc nevědí, jak se to dělá.
Víkend jsem strávil odpočinkově a výletně po městě. V neděli jsem narazil i na křoví, kde se mají údajně schovávat krokodýli.
Pokračování příště …
Loučení, bezpečnostní kontrola, poslední české pivo a pak už první část letu směr Dubaj.
tam, kde by všude stačily obyčejné eskalátory, jezdí několik zdobených výtahů, a nesmí chybět ani vodopád přes celou stěnu.
Do dvoupatrového letadla vede několik nástupních tubusů. První zklamání přichází hned po nástupu do letadla. Očekával jsem, že to bude to nejlepší, čím jsem dosud letěl, ovšem už od pohledu byl Boeing z Prahy prostě lepší. A nakonec nebyl lepší jen vzhledem a komfortem, ale i službami. Méně místa na nohy by se ještě dalo pochopit. Množství jídla bylo oproti prvnímu letu asi třetinové (množství hodin v letadle skoro třikrát větší).
Ale i čtrnáct hodin o brambůrkách, banánu, sušence a kuskusovém salátu s hrozinkami se také dá přežít. Ovšem celý let v zimě a ve tmě už byl trochu moc. Z Dubaje jsme vyletěli v noci a do Melbourne přiletěli další noc. Během letu ale posádka asi zapomněla vytáhnout. No co, banán se po tmě sníst dá. A zima je slabé slovo, protože to byla spíš kosa. Všichni okolo byli až po uši zabaleni v dekách. Když si na zimu stěžovalo už několik cestujících, začali se nad monitorem scházet stevardi. Po neúspěšné misi dorazil i jeden z pilotů. Bohužel ani ten neuspěl, tak nejzmrzlejší paní dal teplejší deku s tím, že letadlo je takhle nastaveno a neví co s tím.
A ejhle, po delším hledání v monitoru se kufr našel. V Dubaji. Nafasoval jsem nouzový balíček společnosti Quantas s tím, že až kufr dorazí, přivezou mi ho, kam si řeknu. O tom, že bych měl dostat 100 dolarů na nákup základních potřeb pro přežití se zmínit zapomněli. Já jsem se to bohužel dozvěděl až o několik dní později.
