Cesta z Prahy do Cairnsu

Loučení, bezpečnostní kontrola, poslední české pivo a pak už první část letu směr Dubaj.
První let Boeingem 777 od Emirates byl super zážitek. Dvě obrazovky v sedadle před sebou, neustálý přísun jídla a pití, fajn spolusedící a promítání noční oblohy na strop. V Dubaji nejprve půlhodinový výlet autobusem od letadla do terminálu. Ihned po výstupu z autobusu následovala druhá bezpečnostní kontrola. Opět jsem byl vybrán na extra kontrolu na výbušniny a na drogy.
Následně jsem potřeboval pouze přejít do jiného “gatu”. K mému překvapení jsem narazil na ceduli GATE A – 20 minut. Po chvíli jsem pochopil. Terminál je tak velký, že i mezi jednotlivými branami se jezdí vlakem. Po úspěšném přejezdu přichází opravdová Dubaj – ohromná letištní hala, tam, kde by všude stačily obyčejné eskalátory, jezdí několik zdobených výtahů, a nesmí chybět ani vodopád přes celou stěnu.
Zde také začíná mnou nejočekávanější část cesty. Let největším dopravním letadlem současnosti – Airbus A380. Do dvoupatrového letadla vede několik nástupních tubusů. První zklamání přichází hned po nástupu do letadla. Očekával jsem, že to bude to nejlepší, čím jsem dosud letěl, ovšem už od pohledu byl Boeing z Prahy prostě lepší. A nakonec nebyl lepší jen vzhledem a komfortem, ale i službami. Méně místa na nohy by se ještě dalo pochopit. Množství jídla bylo oproti prvnímu letu asi třetinové (množství hodin v letadle skoro třikrát větší). Ale i čtrnáct hodin o brambůrkách, banánu, sušence a kuskusovém salátu s hrozinkami se také dá přežít. Ovšem celý let v zimě a ve tmě už byl trochu moc. Z Dubaje jsme vyletěli v noci a do Melbourne přiletěli další noc. Během letu ale posádka asi zapomněla vytáhnout. No co, banán se po tmě sníst dá. A zima je slabé slovo, protože to byla spíš kosa. Všichni okolo byli až po uši zabaleni v dekách. Když si na zimu stěžovalo už několik cestujících, začali se nad monitorem scházet stevardi. Po neúspěšné misi dorazil i jeden z pilotů. Bohužel ani ten neuspěl, tak nejzmrzlejší paní dal teplejší deku s tím, že letadlo je takhle nastaveno a neví co s tím.
Před přistání ještě vyplnit nějaké australské formuláře na tuberu a ebolu a pak už přistání a první vstup na Australskou půdu. Následovala hodinka ve frontě na úředníky a potom už svobodný pohyb po Austrálii.
Aby dobrodružství nebylo málo, ani po hodině čekání u pásu na zavazadla mi kufr nedorazil. Když už jely zavazadla několikátému letu po tom našem, šel jsem zjistit stav situace k přepážce. A ejhle, po delším hledání v monitoru se kufr našel. V Dubaji. Nafasoval jsem nouzový balíček společnosti Quantas s tím, že až kufr dorazí, přivezou mi ho, kam si řeknu. O tom, že bych měl dostat 100 dolarů na nákup základních potřeb pro přežití se zmínit zapomněli. Já jsem se to bohužel dozvěděl až o několik dní později.
Následovala noc na letišti v jediném otevřeném krámku.
Ráno další odbavení a znovu jsem byl také podezřelý na drogy a výbušniny. Za ty dva dny jsem byl asi jednou z nejkontrolovanějších osob. Třetí a nejkratší let trval něco přes tři hodiny. Jaké bylo moje překvapení, že po zapnutí mobilu bylo pouze o dvě hodiny víc. Opět se během letu měnil čas.
Na letišti v Cairnsu jsem se u pásu se zavazadly ještě jednou ujistil, že kufr opravdu nedoletěl. A opravdu nedoletěl. Takže vstříct novým dobrodružstvím jsem vyrazil pouze s batůžkem.