Author: Marťas

Pozice, na kterou jsem dostal tip a doporučení, se jmenuje concierge. Je to v podstatě recepční, ale to tady vyslovovat nesmím.
Jak to celé začalo. Nejprve jsem absolvoval dva pohovory. První měl být s lidmi z personalního oddělení a na druhém měl být navíc ještě někdo z vedení. Nakonec oba pohovory byly pouze s jedním a tím samým člověkem, tak probíhaly stejně a i otázky byly stejné.
Nakonec jsem byl vybrán z několika udajných uchazečů.
Nejprve jsem začal třídenním tréninkem. Spočívalo to v tom, že jsem šel na část směny s někým, kdo tu již pracuje déle. Následně o víkendu jsem již začal pracovat sám. Dostávám směny o víkendech přes noc (sobota – neděle, neděle – pondelí), většinou 12 hodin. Osm hodin jsem měl zatím jen jednou.
V čem to spočívá. Občas si s nekým popovídám, vydávám náhradní klíče, kontroluji, kdo chodí dovnitř, sleduji bezpečnostní kamery, vybírám a rozdávám balíky a obálky, luxuji, zametám, kontroluji parkoviště, dávám za stěrače výhrůžky špatně parkujícím (v záloze jsou i botičky), zavírám bazén, chodím hlídat okolo budovy, umravňuji residenty, kteří dělají bordel, a hlasité party, utišuji požární poplachy a v neposlední řadě vyměňuji kontejnéry na odpadky. To jsem si záměrně nechal jako poslední, protože se o tom musím trochu rozepsat. Nejprve bych měl zmínit, že pracuji v obleku. Když překonám smrad a najdu rukavice, tak se dostanu ke kontejnéru na odpadky. Ten by se tak asi vešel na českou Avii. Je ocelový a má ocelová kolečka, takže moc dobře nejezdí. A ta výměna. Nejprve vezmu nějakou tyč, a musím seškrábat zbylé odpadky do lisu. Ten je většinou natlačí do kontejnéru a pak se jde na vec. Kontejnér se musí odšroubovat, zadělají se díry, vyveze se na nakladní rampu, spustí se dolů a odstrká k vychodu. To samé ale do kopce s prazdným kontejnérem, pokud ho nezapomenou vyvézt. Pokud ano, nechává se výměna na další den, ale to už jsou odpadky v rouře až po strop a přepadávají ven. Prostě popelár kravaťák.

Od kamarádů, které jsem potkal na Cronulle, jsem si nakonec koupil jejich auto. V Čechách by to byl naprostý veteran, ale zde běžný ročník – Volkwagen Golf z roku, kdy jsme vyhráli hokej v Naganu.
Auto by bylo, ale pak přišlo na řadu ježdění vlevo, australské předpisy a potom nepsaná pravidla, podle kterých se opravdu jezdí.
První den, co jsem měl auto, jsme jeli na výlet do Newcastlu, ca 200 km tam a 200 km zpět. Takže škola šokem. Cesta tam byla dost pekelná, jednou jsme najeli na kruháku do protisměru … Cesta zpět už byla lepší. A jinak si dál a dál zvykám, ale kazdým dnem je to lepší a lepší.
Co jsem se ale ani po měsíci nenaučil, je natupovat do auta správnou stranou. Tak třeba se to časem také poddá.
A jak to tedy je s pravidly v Klokánii.
· Ač se jezdí vlevo, platí přednost zprava.
· Kolmo k chodníku se většinou parkuje zadkem auta.
· Na T křižovatkách neplatí přednost zprava, ale rovná cesta má přednost.
· Blikání na kruhových objezdech se nedávno přizpůsobilo evropskému stylu, ale nikdo to nedodržuje. Bliká se tam, kam se jede, tedy 1. výjezd bliká vlevo, druhý výjezd nebliká a všichni ostatní blikaji vpravo.
· Není zadná předepsaná rychlost pro obce, dálnice atd. Všude jsou značky.
· Ve městě se jezdé nejčastěji 60.
· V době začátku a konce školy platí v okolí 40.
· Vlakové přejezdy bez závor nebývají na dálnicích výjimkou a přejíždí se běžně stovkou.
· Na víceproudých silnicích se má oficiálně jezdit v levém pruhu, ale všichni jezdí uprostřed nebo vlevo. Takže paradoxně když chci jet, jezdím v nejpomalejším pruhu. Tam nikdo není.
· Předjíždí se tu ze všech stran.
· Pokud jedete na hraně rychlostního limitu, předjedete všechny včetně taxikářů a sporťáků.
· 110 je nejvyšší povolená rychlost, jakou jsem zatím objevil.

Od spolubydlícího jsem dostal nabídku, že bych za něj mohl zaskočit v práci po dobu, co bude na dovolené. Dva týdny jsem tedy místo něho pomáhal stavět pergoly a přístřešky na auta. Když se vrátil z dovolené z Tasmánie, chodili jsme pomáhat oba. Měl jsem tedy o práci postaráno, jenže …
… práce najednou přestala být pravidelně a začalo to být hodně nárazové. A plat také žádná sláva. Na vyžití to nestačí a nevypadá to, že by se to nějak výrazně mělo zlepšit.

Jednu volnou neděli jsem vyrazil na výlet na Cronullu, pláž na úplném jihu Sydney. Jen co jsem přišel na pláž, potkal jsem kamarádku z gymplu, se kterou jsme se neviděli asi deset let. Pláž jsem tedy neviděl, protože jsme celou dobu stáli na jednom místě a povídali. Mimo jiné říkala, že má fajn práci, ale za nedlouho odjíždí domů do Čech a bude za sebe hledat náhradu. Takže jsem jí dal živitopis a uvidí se, co bude dál.

Začínám poznávat Sydney!
Úplné centrum zase tak velké není, ale jinak je město hodně rozlehlé, takže cestování zabere hodně času. Nejlepším dopravním prostředkem je vlak (metro). Tramvaj tu jezdí jen jedna a autobusy mívají ohromná zpoždění, pokud už dorazí.
Dlouho jsem si zvykal na to, že tady nehlásí aktuální ani následující stanici, takže ze začátku se hodně špatně orientuje. Stanice metra v centru jsou několikapatrové, tak to byl také pěkný chaos.
Toť na úvod vše a zbytek asi lépe vyjádří fotky.

[php]echo photo_gallery(20);[/php]

Desátého ledna jsem ráno dobalil poslední věci, vytřel pokoj a vyrazil na shuttle bus směr letiště. Ještě že jsem si přikoupil 40 kg zavazadlo. Kufr nakonec vážil 39,6 kg, což jsem zjistil až na letišti u odbavení. Tradičně nešla den předtím vytisknout letenka, ale s tím problém nebyl.

Po obědě jsem přistál na letišti v Sydney, dle instrukcí z hostelu jsem si objednal odvoz a po více než hodině čekání také taxi dorazilo.

Na hostel jel řidič jako splašený, kličkoval neustále z pruhu do pruhu, ale naštěstí jsme dojeli v pořádku.
Hostelem jsem byl trochu zaskočen. Uzoučké schody, kam jsem se s kufrem skoro ani nevešel, narváno a děsně špinavé koupelny. Vzal jsem si jeden z lepších a dražších pokojů. Bydleli jsme tam čtyři na palandách. Když jsem přišel do pokoje poprvé, uvítaly mě v mé posteli sušící se montérky. Můj spolubydlící ve spodním patře byl nějaký Asiat pracující na stavbě. Mimo jiné, když spal, děsně mlaskal, prdel a chrápal.

Ještě první den jsem vyrazil na rychlou obhlídku města a na nákup nějakého jídla. Dalších čtrnáct dní jsem chodil po městě a pomalu jej prozkoumával. Práci jsem zatím hledat nemohl, protože jsem čekal na školní rozvrh. Ten se tady ale dává až první den školy.

Začal jsem také hledat nějaké stálejší bydlení, ale moc se to nedařilo, takže jsem pobyt v hostelu prodlužoval. Nakonec už to nešlo, protože měli plno. Našel jsem tedy další hostel v klidnější oblasti mimo bary a diskotéky a tam bydlel druhý týden. To už začala také škola.
Nakonec se zadařilo a našel jsem si bydlení 20 minut vlakem od centra, ve čtvrti Banksia – Rockdale. Má to jedinou chybičku, a to že se doma mluví česky.

O cestování po Sydney zase příště.

Stěhování do Sydney se blíží a nakonec jsem se rozhodl kolo prodat. Dlouho jsem zvažoval variantu vzít ho s sebou, ale …

Těch ale tam bylo několik.

Poslat ho přepravní společností, vzít si ho do letadla, jak na tom budu s váhou zavazadel, jak ho budu stěhovat v Sydney po hostelech atd.
Dal jsem inzerát na internet a po několika dnech si ho koupila australská slečna.

Na Nový rok (New Year’s Day) dopoledne jsem čekal, jak se to vyvine s prací. Do oběda nepřišla žádná zpráva, tak jsem se rozhodl pro výlet na kole. Na silvestra (New Year’s Eve) byl zrušen volejbal, tak už jsem potřeboval nějaký pobyb.

Na mapě jsem našel místo u moře, Yorkeys Knob. Vyrazil jsem severním směrem z Cairns po dálnici, někdy silnici, M1, A1, A, Princes Motorway. Je to pořád jedna a ta samá silnice, ale v každé oblasti se jmenuje jinak a jiné názvy jsou také na mapách a na značkách podél cest 🙂 Před Smithfield(em) se odbočí doprava a mezi loukami a políčky se dojede až do přímořského, příoceánské zní divně, letoviska Yorkeys Knob.
Po cestě jsem potkal svého druhého hada. Fotku bohužel nemám. Přecházel dálnici, takže měl dost naspěch. Dokud byl “nebezpečně” blízko, nesundaval jsem nohy ze šlapek a potom už jsem nestihl vyndat foťák z batohu. Byl zelený a něco přes metr dlouhý. Dle místních neškodný stromový had. Dokud to není hnědá kobra, je to OK 🙂

Když jsem dorazil na místo, přišla zpráva, jestli mohu být za hodinu na nádobí. Vzhledem k tomu, že cesta z Cairns trvala zhruba tak hodinu, nešlo to. Do telefonu mi nakonec řekli, ať si výlet po silvestrovkém náporu užiji a přijdu až večer.

V Yorkeys Knob je na jedné straně marina a na druhé koupací pláž se sítí proti čtyřhrankám. Bohužel jsem si nevzal plavky a jet v mokrých kraťasech domů ….

Co mě ale zaujalo ještě kromě krajiny byl plavčík, lifeguard. Od hlavy k patě oblečený v neoprenu, spoje mezi nohavicemi a botami a rukávy a rukavice omotané lepenkou, tesou. Takto vybaven s ohromnou síťkou pobíhal ve vodě v koupací síti mezi koupajícími se lidmi. Když “něco nachytal”, obsah vysypal do kuchyňské mísy na pláži a pozoroval to. Nakonec bylo vše asi v pořádku, mísu vylit a šel se dostat ze svého skafandru. Později jsem zjistil, že takto hledají živočichy, kteří se vyskytují v blízkosti hejn nebezpečných čtyřhranek.

Silvestrovský beachvolejbal byl zrušen, tak jsem vyrazil na pěší výlet za botanickou zahradu. Po kopcích vede několik turistických okruhů. První, nejkratší a s asfaltovou cestičkou, Red Arrow, jsem si prošel již dříve. Chtěl jsem tedy zkusit jít dále a dojít až na kopec z vyhlídkou. Tam vede Blue Arrow, z které se odpojuje ještě několik stezek.

Když skončil asfalt a začala pralesní pěšinka, potkal jsem dva lidi, kteří jen říkali, že jsou přes cestu popadané stromy a že asi musím mít rád bush, když se tam vydávám. Prvních pár metrů to bylo dobré, ale pak se stezka stále více zúžovala začala být více a více zarostlá. Nikde nikdo, vlhko, vedro a každou chvíli nějaký pohyb v křoviskách a trsech trávy okolo.

Došel jsem na první vyhlídku nějakých 300 metrů. Protože jsem sledoval každý krok, kam slapu, a každou větev, co na ní je, trvalo mi to docela dlouho. Představa, že tímto tempem půjdu několik kilometrů by nemyslitelná. Takže jsem se vrátil zpět, na jiné vyhlídce chvíli pozoroval letiště a Blue Arrow zůstala zatím neprobádána. Tak třeba někdy příště, nejlépe v zimě a ještě s někým.

Moje Vánoce byly letos více méně pracovní. V řecké taverně bylo plno každý den kromě 25. prosince, kdy je zavřeno všude.
Dvacátého čtvrtého prosince se v Austrálii normálně pracuje. Lidé tady slaví večer v barech a na diskotékách. I řecká restaurace byla plná a s úklidem jsme skončili okolo půlnoci.
Dvacátého pátého bylo pracovní volno. Místní slaví dopoledne Vánoce s rodinou, dávají si dárky … Odpoledne už se pokračuje v kruhu širších přátel. Byl jsem pozvaný na párty k beachvolejbalovému trenérovi. Bydlí zhruba 20 kilometrů po dálnici od Cairns v přímořském letovisku Trinity Beach. Protože v lednu odjíždím z Cairns, rozhodl jsem se spojit vánoční a rozlučkový dárek a nechal trenérovi potisknout tričko. A abych na sešlost nedorazil s prázdnou, koupil jsem karton piv a dvě vína. Proč to takhle rozepisuji? Vše jsem stěhoval na kole po dálnici. Musím říct, byl to docela zážitek. Zde je ale běžné jezdit na kole po rychlostních silnicích. Ani kruhové objezdy, semafory nebo kolejové přejezdy nejsou na dálnicích výjimkou.

Stálo to za to. Mimo město nebylo takové vedro, příjemné posezení na zahradě, dostal jsem rybu na mexický způsob a vánoční puding. Během mého vyzvídání, jak je to s hady, krokodýly, žraloky a cyklony, se i živý had objevil. Z ničeho nic spadl ze stromu nebo z nějaké zídky. Proběhla menší šarvátka mezi fenkou Kirou a hadem, ale obešlo se to bez šrámů. Od té doby jsem si radši držel nohy ve vzduchu. Podle místních to byl ale nejspíš nebyl jedovatý had, takže v pohodě. Prý nejsou výjimkou ani několika metrový hadi na zahradách. Holt jiný kraj … Večer začalo pršet a začali jezdit opilci, tak jsem byl domů odvezen autem a na cestu jsem dostal tašku mang ze zahrádky. A že stála za to!

Dvacáté šestého byl náhradní svátek, ale restaurace už zase fungovaly normálně. Je to ale zajímavé řešení. Když vyjde státní svátek na víkend, další následující pondělí je volno 🙂

Silvestr jsem trávil v práci umýváním nádobí a doufal jsem, že vše stihneme do půlnoci, abych se mohl jít podívat na ohňostroj na Esplanadu. Bohužel se nepodařilo a uklízeli jsme až do čtvrt na jednu.
Na Nový rok je volno, ale restaurace jednou normálně, takže to bylo opět pracovní. A bylo pěkně natřískáno. Nechápu, že Australani mají náladu a sílu po silvestru pokračovat hned další večer. Od té doby je nátřesk každý den, i v pondělí, ačkoliv vloni byly pondělky a úterky nejvolnější dny.

Zase jednou mi vyšla volná neděle bez práce a na mapě jsem našel Lake Placid. Zaujal mě ten název, tak jsem to vyrazil prozkoumat. Na jedné straně potoka je národní park a na druhé rekreační oblast.

[php]echo photo_gallery(17);[/php]

Jednu neděli odpoledne jsem zase čekal na zprávu z řecké taverny, jestli budu pracovat. Nic nepřišlo a stmívání se blížilo rychle, tak jsem vzal nedávno koupené kolo a vyrazil na výlet někam poblíž. Na internetu jsem si našel jezero s přehradou.
Během cesty jsem zjistil, že přehrada je celkem dost na kopci a silniční kolo má trošku jiné převody, než jsem byl doposud zvyklý. Nakonec jsem se tam ale dopachtil. Po cestě jsem potkal pravděpodobně dinga, ale bohužel jsem ho nestihl vyfotit. U přehrady v celku nic nebylo a v podstatě ani k vodě se dostat nedalo.
Dole pár fotek.

[php]echo photo_gallery(16);[/php]

Během hledání práce jsem zajel také na letiště, kde mimo jiné mají svá sídla autopůjčovny. Obešel jsem všechny, stavil se ve stáncích s občerstvením, ale bez úspěchu.
Nicméně letiště leží uprostřed mangrovů, tak jsem se byl po cestě zpět podívat tam.
Po naučném chodníku, který začíná v mladém lese, se dá dojít až do hustého hlubokého lesa, kde se permanentně drží voda. Je to hodně divný pocit a každou chvílí čekáte, že z vody nebo bahna něco vyskočí a sežere vás to. Vše je umocněno “vůní” hnijícího bahna.
Těžko to popisovat, to se musí zažít, tu atmosféru stejně vystihnout nejde a výmluvnější snad budou fotky.

[php]echo photo_gallery(15);[/php]

Začal jsem pracovat jako umývač nádobí ve vyhlášené řecké restauraci. Vzhledem k obsahu článku ji nebudu jmenovat.
Majitelem restaurace je velmi temperamentní Řek, který má velmi rád svojí skleničku whiskey. Velmi rád se také účastní všech činností. Většinou pobíhá na place, navštěvuje jednotlivé stoly a hlasitě vydává pokyny do kuchyně, aby proces vaření probíhal rychleji. Častým oslovením personálu bývá papá. Pokud toto pronese ke skupince deseti lidí, všichni jistě hned pochopí, co mají dělat. Ale zpět k panu majiteli. Nezřídka, lehce omámen svým iontovým nápojem, zavítá i do kuchyně a začne vařit. Z ničeho nic přijde, chopí se pánví a s kuchařů se stanou podavači a přidavači. Když ho to opustí jde zase jinam. Další činností bývá zalévaní kytek, které ale vždy přelije, takže hosté se k toaletám musí brodit. Ještěže většina místních dam nosí vysoké podpatky. Poslední aktivita, kterou jsem zatím vypozoroval, je lakování židlí. Ono by to bylo celkem chválihodné, kdyby to nedělal během provozu na chodbě, kterou procházejí hosté a nosí se tudy jídlo do kuchyně.
No vlastně to není poslední, ještě má své vystoupení každý večer před zavíráním. Bohužel během té doby mám vždy plné ruce, takže jsem to zahlédl jsem jedním okem. Ale jednou, až budu mít volno, se na to přijdu podívat i s kamerou. Hosté stojí v kruhu, tancují a pan majitel mezi ně hází talíře. Pokud vím, zatím měli všichni štěstí a uhnuli dostatečně rychle. Talíře létají i ve výšce očí.
Další postavičkou této společnosti je řecký kuchař. Původem Řek, manželku a syna má ve Španělsku a již tři roky žije v Austrálii údajně v zajetí mnoha přítelkyň. Tady v Cairns již třetí rok studuje angličtinu, stále je mezi začátečníky, ale jednou prý bude studovat business. Jako správný Řek na všechny samozřejmě pokřikuje papá. V jádru je to hodný člověk a často je s ním sranda. Na druhou stranu je neuvěřitelně líný a moc nepřemýšlí. Občas někomu vypije pití, co si kdo přinese, to použije, aby nemusel udělat pár kroků navíc pro novu věc a moc neuklízí. Ale každou chvíli mě zase zve na nějakou party.
Poté tam máme dva kuchaře. Jednoho z Indie a druhého z Německa a Egypta. V kuchyni se střídají a vždy jeden z nich je šéfem směny. Jen komunikace trochu vázne. Každý mi říká jiný čas, kdy mám přijít další den do práce a pak se diví.
Posledním zástupcem kuchyně je indický student. Momentálně dělá pomocného kuchaře, protože na jeho původní místo jsem nastoupil já. Je to až neuvěřitelně snaživý člověk, který vše bere hrozně vážně a snaží se splnit, jak mu bylo řečeno nebo jak ho naučili. Bohužel vlastní uvážení k tomu moc přidat neumí. V současné době studuje poslední semestr univerzity. Snažil jsem se z něj dostat něco o škole, ale víc, než že studuje business, jsem z něj nedostal. Když jsem se ptal na předměty, jaké tady mají, tak mají všechny a prostě business. Zkusil jsem to tedy přes diplomku. Tu píše, ale téma neví. Prostě business a nemá mě škola tak moc zajímat.
Zajímavou skupinou je i obsluha. Je složená z Australanů i cizinců. Až na výjimky jsou fajn a je s nimi sranda. Co jsem ale nikdy nedokázal pochopit, je to, že dojídají jídla po hostech. Nakousaná ryba, nedojedená masa, zbytky zákusků, omáček, salátů … V podstatě vše, co jim přijde pod ruku je v ohrožení. Již jsem takhle přišel o večeři, kterou jsem dostal a odložil si s tím, že si ji sním, až uklidím. Ovšem nejednou se jim to vymstilo. Když je umývárna přeplněná, dáváme věci i pod stoly. Onehdy praskl odpad od dřezu, ve kterém bylo vše – olej, omáčky, zelenina, brambory, masa – a voda natekla do plechu, kde byly zbytky moučníku. Když jsme se propracovali až těmto plechů vyndali jsme je na stůl a začali postupně umývat. Servírka šla okolo a když viděla moučník, hned si jím nacpala plnou pusu. Než jsem stihl cokoliv říct už to žvýkala. Poté si myslela, že si s ní dělám srandu, když jsem jí řekl, co všechno jít. Nakonec to z ní vyjelo ven, jak bramborová kaše mlýnkem.

A teď k mé práci.
Jak jsem již psal, mají problém s plánováním. To, jestli budu ten nějaký den pracovat, se dovídám necelé dvě hodiny předtím. Bohužel mi to nejsou schopni říct dopoledne, natož den dopředu, abych si mohl plánovat nějaké výlety a aktivity.

Myji veškeré nádobí, dělám nosiče kuchařům a uklízím většinu kuchyně.

Když přijdu, zapnu myčku a umyji hromady talířů, příbory, hrnce atd. od oběda. Pak občas dostanu za úkol vytřít restauraci, aby se mi nezkrátily žíly. A když tam tak vytírám, přiletí majitel, který mě tím zaúkoloval, že mu tam v botech z kuchyně našlapu.

Potom následuje úklid přípravné kuchyně. Posbírat veškeré zbytky, které tam kdekomu upadly a na nichž hodují mravenci, umýt stoly vytřít podlahu. Mezi zbytky, které tam mnohdy leží i půl dne jsou kusy masa, mořské plody zelenina apod. Nezřídka jsou tam v teple i věci (vajíčka, máslo …), které se mají ještě dále používat. No sr**ka z toho musí být notná. Často nacházím umyvadlo plné chobotnic nebo zbytků z mořských plodů. Chuťovka. Závěrečnou částí úklidu je podlaha. Doménou řeckého kuchaře je chleba, ovšem kdyby půlku těsta nevykydal na zem a všude okolo, měl bych ho dvakrát tolik. Nevím, co do toho přidává, ale z podlahy to dolů to atomové těsto jen tak nejde.

Pak se přesouvám do umývárny a začne ten pravý nápor. Talíře, příbory a nádobí. Bohužel příborů má restaurace méně než míst k sezení, takže jich je neustále málo a lidé, kteří dostávají jídlo snad ještě čekají na příbory těch dojídajících. Nezřídka se v myčce myje pár párů příborů. A na slovíčko cutlery (angl. příbor) jsem trošku alergický.
Na závěr zbývá uklidit umývárnu, umýt stoly, na několik etap vytřít podlahu (to je prostě jejich podmínka) a vyvézt popelnice. Pak už bývá okolo půlnoci, někdy i po, a jde se domů.
Ještě jsem si vzpomněl, zrovna nedávno se nám v kuchyni rozbila sprcha a nejde zastavit voda. To ale zatím nikoho nezajímalo, ale myslím, že za šest až sedm hodin tam proteče docela slušné množství dolarů.
Historek mám z tohoto podniku opravdu nespočet, ale nejsem schopen si všechny naráz vybavit. Bohužel jsem si to nikam nepsal.

Mojí aktuálně poslední historkou z restaurace je hovno. Když mám večer vše hotovo, jdu si umýt ruce na záchod. Smrad neskupečný, ale protože vím, co vše se tam dá splácat k jídlu, nedivil jsem se. Pak ale přišel onen objev. Nesmrděl záchod nýbrž koš pod umyvadlem. Ano, to hnědé ono bylo tam. Fotku bohužel nemám, protože podruhé už jsem se tam neodvážil vkročit. A aby toho nebylo málo, druhý den to tam bylo zase 🙁

Takže dobrou chuť!

Celkově musím ale říct, že se ke mně chovají fajn a snaží se mi vyjít vstříc, ovšem ta práce je hrozná pakárna, takže celkový dojem být dobrý prostě nemůže.

[php]echo photo_gallery(18);[/php]

Kdybych měl zhodnotit svůj pobyt v Cairns a v Austrálii, moc kladných dojmů nemám. Pár výletů po okolí města bylo fajn, ale žádný velký přínos nevidím.
Co tu ale opravdu stojí za to, je beachvolejbal. U moře jsou tři venkovní kurty, takže se dá hrát neomezeně a zdarma.

Podařilo se mi tady najít partu místních, kteří chodí pravidelně hrát třikrát týdně. Mimo to chodím jednou týdně na veřejný trénink a ostatní dny chodíme trénovat. Kromě neděle, ta je volná.

Takže jestli čte článek někdo, kdo se chystá do Cairns a chce se tu také trochu hýbat, neváhejte. Tento rok jsou tréninky ve středu v 5:30pm na Esplanadě, každý rok jsou ale časy jiné. Je to zdarma a vede to super chlapík Joel. Původem Američan z Kalifornie a ještě nedávno okupoval přední příčky Queenslandského žebříčku.
Více informací a fotek najdete na Facebooku – Cairns Beach Kamp Volleyball.

[php]echo photo_gallery(19);[/php]

Na kurz jsem se hodně těšil. Jak se dělá káva jsem znal jen z pohledu zákazníka. A koho by nelákalo si to vyzkoušet?
Kurz probíhal v normální kavárně, kterou ve tři hodiny odpoledne zavřou, a od čtyř začíná výuka.

Ve čtyři jsem tedy dorazil na místo, nejprve jsou dostal teoretickou lekci o tom, jaké jsou druhy a typy káv a jak to v kavárně funguje. Poté už došlo na samotnou “tvorbu”.
Začali jsme nejjednodušším, tedy espressem. Abych měl srovnání, dostal jsem ochutnat správně extrahovanou kávu, nedostatečně extrahovanou (obarvenou vodu) a přepálenou. Tu poslední bych nikomu nepřál. Takový humus si snad ani nelze představit. Plival jsem to ještě hodinu.
Problém kavárny byl, že všechny kávy se tam dělaly dvakrát silnější, tedy co jsem se tam naučil, musím v běžném provozu dělit dvěma.

Výrobu espressa jsem zvládl celkem obstojně a druhou částí bylo mléko. Tam už to bylo horší a složitější. Pár spálenin, litry vylitého mléka, ale nakonec i to nějak dopadlo. Jen na art milk texturing bych si ještě netroufl. Vždycky z toho vyleze nějaký mimozemšťan.
Navíc oni i ty názvy v angličtině jsou trošku jiné než u nás a každý kraj nebo země to mají po svém.
Poslední fází byla káva na cestu domů a došlo také na umývání kávovaru.

Uteklo to hrozně rychle, byla tam zábava, ale je otázka, jestli se to zúročí v nějaké práci. Večer jsem obešel několik zavřených kaváren a prohlédl si nápojové lístky, abych měl trochu ponětí o tom, co tady pijí.

Další den dorazil certifikát, takže pozor na mě. A když nic jiného, budu moct alespoň machrovat v Čechách, až si někam půjdu objednat kávu.

Zdravím všechny po hodně dlouhé době.
Hledání práce v turistickém regionu mimo hlavní sezónu je jaksi nadlidský úkol. Bohužel na to zapomněla (alespoň doufám) důrazně upozornit agentura. Můj naplánovaný příjezd na začátek období klidu opravdu nebyl ideální.
Prvním bodem hledání bylo mít životopis neboli spíš takový mix životopisu a motivačního dopisu zvaný resume. Dle pokynů na webu agentury jsem se jim ozval, aby mi s tímto úkolem pomohli. Dočkal jsem se ale pouze rychlé odpovědi, abych použil české CV (curriculum vitae, životopis), že to stačí. Díky spolubydlícím z Německa jsem se ale nakonec dobral nějaké rozumné formy svého resume.
Zhruba první měsíc jsem byl úplně bez práce. Začal jsem zkoumáním různých serverů s nabídkami. Nabídek byly spousty, ale většina z nich pouze pro místní či rodilé mluvčí a na plný úvazek. Plynulou angličtinu jsem neměl a stále nemám a na plný úvazek, tzv. full-time, pracovat jako student nemohu. Na spousty inzerátů jsem odpověděl, vyplnil pár zdlouhavých dotazníků, ale výsledná odpověď byla vždy záporná.
Jeden den jsem byl nakupoval a potkal Pavlínu z agentury. Říkala, že zrovna její známá shání někoho do kavárny. Řekl jsem tedy, že bych do toho šel. Prvním problémem byly mé nulové zkušenosti, ale to se prý dá vyřešit baristickým kurzem. A že mi nějaký seženou. Toto se odáhrálo v říjnu. Po několika Pavlíniných telefonátech nebyl kurz pořád žádný a nejbližší bude v únoru. To jsem měl jako čekat do února? Po prozkoumání internetu jsem si nakonec kurz našel sám. Sice trošku kratší a dražší, ale lepší než nic. A hlavně se koná skoro každý den.

Po absolvování kurzu jsem tedy volal zpět do agentury, že mám certifikát a jak je to s tou kavárnou. Najednou začaly být problém moje teď již pouze skoro nulové zkušenosti. Nakonec jsem kontakt na nějakou kavárnu dostal a šel jsem tam na zkušenou. Prostředí moc sympatické nebylo, slečna na kávovarem taktéž ne, jen vedoucí byl pohodář. Sice mě po pěti minutách vyhodil domů, ale alespoň s ním byla řeč a vymámil jsem z něj pár rad a tipů. A kávu na cestu jsem si také ještě mohl udělat.
Práce číslo dvě, mytí nádobí v řecké restauraci. Abych nebyl jen kritický, tuto práci mi dohodila agentura. Já to s odstupem času pracovně nazývám “řecké peklo”.

Přišel jsem se tam tedy první den s resume, které ale obratem skončilo hozené někde v koutě, zeptat na práci. Byli hrozně překvapení, že nejdu rovnou umývat. Další den jsem dostal důkladné školení, jak mýt nádobí a podlahy. Na cestu domů mi dali nějaký daňový formulář, který jsem měl vyplněný přinést zpět. Svou kopii toho formuláře už jsem zpět nedostal a asi ani nedostanu. Vůbec bych se divil, kdyby ten formulář někdo četl a dovyplnil. Prostě řecká kultura je tam znát.
Práce je to děsná, majitel je opravdu hodně střelený a temperamentní Řek a restauraci vede spíš jeho žena. Personál v kuchyni je různorodý, s někým je to v pohodě, s někým jsme každý přemýšlením na jiné straně barikády.

Speciální článek už se chystá …

Dnešní článek bude jen velmi krátký. Již ale připravuji další, na kole začínám prozkoumávat blízké okolí Cairnsu.

Kolo jako dopravní prostředek i cyklistika jsou v Austrálii velmi rozšířené. Skoro všude jsou cyklostezky nebo alespoň pruhy pro cyklisty. Dalo by se skoro říct, že cyklisté mají svůj pruh i na dálnici.

Cyklista je zde skoro posvátný, téměř vždy dostane přednost a každé auto se mu obloukem vyhýbá.

Kolo jsem začal shánět hned první týden. Nejprve jsem dostal typ, že zde zbylo kolo po nějakém českém studentovi a že je na prodej. Vyrazil jsem se na něj podívat, ale bylo ve stavu, kdy by možná na pláž dole, ale zpět už ne. Zlehka rezavé a “vyklaly” se mu šlapky. Takže první pokus neúspěšný.
Během dalších dnů jsem vyrazil do největšího sportu ve městě. A protože to bylo docela daleko a bylo pěkné vedro, doufal jsem, že zpět pojedu na kole. V obchodě ale vůbec žádná neměli 🙁
Následující den jsem na radu kamarádky šel do nákupního centra. Tam jsem kola objevil a i jsem si vybral. Chtěl jsem ho ale sestavit (pozn. Kola se prodávají složená v krabici). Nejprve jsem byl upozorněn na poplatek za sestavení. Když jsem ho odsouhlasit, šli zjišťovat, jak že to tedy bude. Výsledný verdikt byl, že kola sestavují pouze jeden den v týdnu, a to ve středu. Smůla, zrovna byl čtvrtek.
Během víkendu jsem dostal od dalšího kamaráda tip na chlapíka, který prodává silničku v dobrém stavu a za super cenu. Na pondělní večer jsem si s ním domluvil schůzku. Sraz byl večer na parkovišti u nějakého bistra – The Edge Hill Tavern. Tam jsem jel místním MHD, abych to konečně vyzkoušel. Měl jsem štěstí, řidič měl asi dobrou náladu, takže se neplatilo jízdné. A v místním MHD je docela zima 🙂
Kolo vypadalo slibně. Mělo trochu rezavé sedlo, ale toho jsem si všiml až následující den za světla. Dostal jsem k němu ještě tretry a dokoupil si helmu a zámek.

Zpět jsem vyrazil už na kole už za tmy a s mobilem s navigací v ruce. Dorazil jsem v pohodě, ale problém mi dělala jízda vlevo. Člověk na to musí pořád hrozně myslet, aby nepřejel do protisměru.

Až mnohem později jsem zjistil, že Australané mají naopak brzdy. Ještě štěstí, že kolo nebrzdí tak prudce.
Stejně ale pořád nechápu, jak mohou mít vpravo přední brzdu a zadní přehazovačku a na levé straně zadní brzdu a přední přehazovačku. Je to postavené na hlavu, DOSLOVA 🙂

Druhý den jsem vyrazil do obchoďáku dokoupit láhev, držák a světla. Na kolo jsem se ale kvůli dešti (a to je hodně slabé slovo) nedostal. Další den už to ale vyšlo a vyrazil jsem prozkoumat pláže. O tom ale zase příště.
Kola se tu prý hodně kradou, proto musí být zamčené vše, rám i kola. Uvažuji tedy ještě o koupi toho rezavého kola na ježdění po městě.

“Auto tu necháváme normálně otevřené a nezamčené, ale kolo musíš zamykat, jinak ti ho ukradnou.”

… a málem se u toho opařil.

Pračka je zde venku 🙂
Když došlo na praní, nastal první problém. Prací prostředek. V obchodě jich bylo nepřeberné množství, tak který vybrat, aby nestál “majland”, ale zase aby prádlo přežilo. U regálu jsem potkal Čechy, kteří řešili úplně stejný problém. Jinak tady byli na dovolené s karavanem.
První úkol jsem zvládl a šlo se na praní. Špinavého prádla nemám tolik, abych ho dělil do několika praček, takže peru vše najednou, pro jistotu na 30°C.

Dal jsem prádlo do pračky, našel program na 30 stupňů, zapnul a bylo to. Po hodině jsem šel prádlo vyndat a pověsit. Když jsem na něj ale sáhnut, bylo to jako sáhnout na rozpálenou žehličku. Záhy jsem zjistil proč. Pračka je připojena na horkou vodu, takže je úplně jedno, jaký program se nastaví. Vždy se pere na plný výkon. Kupodivu tento zákrok přežilo bez úhony i funkční prádlo 🙂
Problém dva, pračka při programu na 30 neždímá. Takže pěkně ručně vyždímat. Jak po usušení prádlo vypadalo asi popisovat nemusím. Efekt kravské přežvýkání byl dokonalý.

Druhý pokus byl na 40 stupňů a ejhle, tady už pračka vyvařené a sterilizované prádlo i vyždímala.

Chcete-li v Austrálii prát na méně než maximální teplotu, perte v ruce.
Chcete-li v Austrálii prádlo i vyždímat, perte alespoň na 40°C. A neopařte se u toho!

Dnes ráno jsem otevřel oficiální stránky města a oblasti Cairns a hned na mě vyskočily tři aktuality. Nestačil jsem se divit, co se tady děje. Takže jsem si řekl, že se o to musím podělit s Českem 🙂

Matka Debbie přežila dvě kousnutý od smrtelně jedovaté pakobry východní.

Krokodýl číhá podél severních pláží Cairnsu.

Připraveni na medúzy. Příští týden se budou natahovat sítě.